ZAčNETE SE S PARTNEREM PřI DLOUHODOBéM SOUžITí NAVZáJEM PODOBAT? VěDCI MAJí JASNO

První vědecká studie

První experimentální studii roku 1987 vedl uznávaný psycholog polsko-americký profesor na University of Michigan Robert Zajonc (1923 – 2008). Studie se zabývala fyziognomickou podobou párů žijících spolu alespoň pětadvacet let. Profesor Zajonc použil metodu, u které se vizuálně srovnávala vzájemná podoba lidí na fotografiích, kteří spolu tvořili dlouhodobé páry a lidí, kteří ve svazku nebyli. Z množství fotografií byly vybrány dvojice, které měly podobné rysy a určilo se, zda tyto vybrané dvojice opravdu mají dlouholetý vztah.

Podle vědců z tohoto experimentu vyplynulo, že se dlouhodobě žijící partneři začnou fyzicky podobat. Toto zjištění tehdy vysvětlovali společným soužití ve stejném sociálním prostředí, stejnou stravou, totožnými aktivitami a podobnými emocionálními zážitky. Vědci tvrdili, že se partneři časem synchronizují, mají podobné mimické výrazy obličejů, protože spolu zažívají stejné životní situace a emoce. Tedy, že nevědomky napodobují své manželské protějšky a tím se vzhledově začnou přibližovat.

Druhá vědecká studie

Nedávno však byly publikovány výsledky nového výzkumu, který probíhal na University of Stanford. Mladá vědkyně a doktorandka Pin Pin Tea-makorn se svým týmem chtěla závěry Zajoncovy teorie ověřit. Překvapením pro mladé vědce bylo, s jak malým vzorkem lidí bylo roku 1987 pracováno – pouze se dvanácti heterosexuálními dlouhodobými partnery. Srovnávací metoda obličejů z fotografií, které byly vyhodnocovány pouze vizuálně, nebyla na tak malém vzorku lidí přesvědčivá.

Rozdílné metody zkoumání

Při nové srovnávací studii vědci shromáždili fotografie tisíce párů společně žijících nejméně dvacet let a více. Z těch vybrali přes pět set dvojic vhodných ke zkoumání. Nejdříve vyzkoušeli srovnávací metodu pouhým okem, kterou použil před více než třiceti lety prof. Robert Zajonc. Poté použili počítačové algoritmy na určení podoby obličejů. Vytvořily dvě metody ověření. Jedna byla porovnání podobizen partnerů na začátku jejich vztahu a druhá zkoumala obličeje stejných párů po společném soužití nejméně dvaceti let. Díky moderní počítačové technologii na rozeznávání podoby obličejů došli ke konečnému vyřešení věčné otázky, zda se dlouhodobí partneři časem sobě podobají.

Ze zprávy uveřejněné v The Guardian je zřejmé, že mladí vědci ze Stanfordské univerzity přišli na to, že mnoho dlouhodobých partnerů je sobě podobných hned na začátku jejich vztahu. Podle nich je velmi pravděpodobné, že si jednotlivci vybírají životní partnery ke společnému soužití, kteří mají podobné rysy jako mají oni. Výzkum ze Stanfordské univerzity tedy nepotvrdil závěry z roku 1987 o přibližující se podobnosti partnerů z důvodu dlouhodobého soužití.

Proč se snažíme vybrat podobného partnera?

Na tuto otázku mají vědci také odpověď. Podle vedoucí této ověřovací studie Pin PinTey-makron nás k tomu vedou biologické a sociologické podněty. Pravděpodobně za tím stojí hemogamie, což je v biologii odborný termín, který označuje stav, kdy samec si vybírá samici podle společných znaků – tedy jedinci se navzájem podobají. Nejen člověk, ale i ostatní živé organismy si mnohdy vybírají protějšek s podobnými rysy, jež tak mají možnost pokračovat v dalších generacích.

Mladá vědkyně ovšem dodává, že studie, kterou s kolegy provedla, by si zasloužila další zkoumání například podle barvy pleti, etnického původu apod. Až tedy budete stát s partnerem před zrcadlem a on vám na vaši otázku, zda jste si podobní, odpoví: „ano, protože jsem čím dál hezčí“, budete vědět, že jste si opravdu podobní – alespoň společným humorem. A to je někdy mnohem víc, než kdybyste měli podobné nosy nebo stejné vrásky kolem očí.

Autor: Veronika Heřmánková