Paní Jitka (40 let) nám napsala svůj příběh, ve kterém se svěřuje se svou neschopností najít si dlouhodobý vztah. Už je z toho zoufalá a zvykla si na to, že bude sama. Přečtěte si její příběh.
Vzdálená fantazie
S přibývajícími lety mi můj sen začal připadat spíš jako vzdálená fantazie - něco, co jsem mohla vidět jen ve filmech, ale čeho jsem se v reálném životě nikdy nedotkla. Pravdou je, že každý muž, se kterým jsem kdy chodila, mě po pár týdnech omrzel. Je to vzorec, který se opakoval tolikrát, že jsem to přestala počítat. Potkáme se, přeskočí jiskra, začneme se pravidelně vídat,... A pak najednou moje nadšení opadne. Smsky jsou stále méně časté, hovory ustávají, a než se naděju, jsem pryč a se mnou mnoho otázek bez zjevných odpovědí. Strávila jsem nespočet nocí přemýšlením, co je se mnou špatně. Jsem příliš náročná? Příliš nezávislá? Příliš zaujatá? Slyšela jsem všechna ta klišé - „To není tebou, ale jím“, „Nejsi na vztah ještě připravená“, „Holt hledáš někoho lepšího“ - ale žádná z nich mi vlastně na to, proč mě nikdo dlouho nebaví, nebyla schopné odpovědět. V hloubi duše vím, že pokud se to opakuje, musím něco dělat špatně já sama.
Vztahy mě prostě nebaví
Každý rozchod způsobí, že se do dalšího vztahu ženu o to méně. Konce se sice nebojím, jen si pokládám otázku, zdali mám vlastně s někým randit, když nakonec stejně odejdu. Vím, že je jen otázkou času, kdy mě opět přestane bavit a já ho opustím. Snažila jsem se změnit. Snažila jsem se být uvolněnější, více dostupná, otevřenější. Zkoušela jsem to vydržet, sdílet své pocity a doufat, že tentokrát to dám a můj vztah vydrží. Ale zdá se, že nic nefunguje. Ať dělám, co dělám, výsledek je vždycky stejný.
Je to nemožné
Jednou z nejtěžších věcí je vidět, jak se moje přítelkyně usazují, vdávají a zakládají rodiny. Mám z nich upřímnou radost, ale nemůžu si pomoct, pokaždé, když se účastním svatby nebo slyším o dalších zásnubách, cítím záchvěv žárlivosti a smutku. Přemýšlím, proč je to pro ně tak snadné a pro mě vlastně nemožné? Ne že bych nepotkávala skvělé chlapy - potkala jsem jich hodně. Ale vždycky mi něco chybí, nebo vadí. Dřív jsem věřila, že když se budu snažit, nakonec najdu někoho, kdo mě neomrzí. Ale teď už si tím nejsem tak jistá. Myšlenka na svatbu mi čím dál víc připadá jako nesplnitelný sen, něco, co se stává jiným lidem, ale ne mně. Možná je mi souzeno jít jinou cestou, takovou, kde jsem spokojená sama se sebou a nepotřebuji partnera, abych se cítila úplná. Snažím se s touto myšlenkou smířit, ale je těžké opustit vizi, po které jsem tak dlouho toužila.
Poradíte mi, co mám dělat?
Názor odborníka, Dr. Johna Gottmana, uznávaného psychologa:
„Celá řada lidí opouští své partnery z důvodu neustálého hledání něčeho lepšího. Cílem však je začít si plně vážit toho, co tady a teď máme a uvědomit si, že žádný vztah nikdy nebude jako pohádka či film, který jsme právě zhlédli v televizi. Pokud nejste schopní ve vztahu vydržet, zkuste se zaměřit na maličkosti, které vás s partnerem činí kompatibilními. A na nich pracujte. Pokud se nudíte, najděte si aktivity, které vás zabaví, a vy tak případnou nespokojenost nebudete muset dávat za vinu svému protějšku.“
