KDYž JE UčITEL TVRDOSTI NAMěKKO. PROč SE MíT NA POZORU PřED RADAMI JORDANA PETERSONA

„Pokud chceš měnit svět, nejprve dej do pořádku sám sebe. Začni třeba tím, že si uklidíš v pokoji,“ píše v knize, která právě vyšla česky.

Současné filozofické myšlení inspirované pozdním poststrukturalismem nabízí laickému čtenáři předně úvahy o tom, jak je strukturována moc, nakolik nás ovlivňuje "systém" nebo kterak se to projevuje ve vědění a jazyce. V tom ohledu zní rady Jordana Petersona z Map smyslu, které nyní v českém překladu Jindřicha Veselého vydalo Argo, spíš prakticky a starobyle.

"Pokud chceš měnit svět, nejprve dej do pořádku sám sebe. Začni třeba tím, že si uklidíš v pokoji. Naslouchej starým vyprávěním a mýtům, prozrazují, jak je svět hierarchicky uspořádán. Stará vyprávění tě uchrání před chaosem a poskytnou ti ‚mapy smyslu‘. Z nich odvozujeme morální hodnoty, jejichž zpochybňováním náš společný i tvůj osobní svět kolabuje," píše.

Podle Petersona dnes jeho knihy, videa a podcasty sledují většinou muži, často mladí, kterým chybí životní orientace. Postupně pro ně vydestiloval kratší knižní texty svépomocných příruček 12 pravidel pro život i Řád není všechno, které už obě vyšly česky. Globální věhlas mu ale přinesly hlavně podcasty a videa s přednáškami na téma morálky, vědy, mýtu, psychologie nebo Bible. A samozřejmě nesmiřitelný postoj vůči současné liberální kultuře, kterou podle něj dusí jakési mateřské objetí: je stále restriktivnější, stále více ochranitelská a kontrolující.

V Mapách smyslu osvětluje Peterson svůj osobní příběh, díky němuž působí srozumitelněji východiska jeho myšlení, volba témat i způsob, jímž dospěl k jejich rozsáhlé syntéze. Krátce: mladík dospívající v bipolárním světě studené války trpí úzkostí z jaderné války a kolem sebe nevidí hodnotu ani smysl toho, proč žije.

Studium politologie ho neuspokojuje; aby pochopil hlubší smysl lidského usilování a záhadu zla, dá se na psychologii. Za klíčový zážitek označuje, jak se coby středostavovský student setkal v ostře střežené věznici v kanadském Edmontonu "s neobyčejně svalnatým mužem, který měl na obnaženém hrudníku tetování a od klíční kosti až doprostřed hrudníku se mu táhla děsivá jizva".

Dalším momentem hodným zmínky bylo Petersonem pociťované opakované nutkání bodnout hrotem pera do krku studenta, který na přednášce seděl v lavici před ním.

Zdánlivě marginální pocity úzkostné, erotické nebo násilné povahy neuvádí pozdější klinický psycholog a znalec díla Sigmunda Freuda či Carla Gustava Junga náhodně. Představuje je coby formativní zkušenosti, jimiž se psýché hlásí o své zařazení do struktur smyslu, které jednotlivci dluží společnost a kultura, protože jinak sám sobě z vlastních zdrojů nedokáže porozumět.

Že nám současná společnost žádné hodnotové struktury a hierarchie nenabízí, že svá vnitřní nutkání či inklinace nemůžeme identifikovat jako souřadnice na mapách smyslu, je podle všeho hlavní Petersonovou výtkou vůči době, proti které svým působením hlasitě protestuje. "Jsme-li nechráněni vystaveni neprozkoumanému území, vzniká strach," poznamenává v předmluvě. Jako by tím rekapituloval vlastní příběh.

Peterson bude později opakovaně tematizovat metafyzické zlo, jemuž propadly totality 20. století, jako ztrátu absolutních hodnot. Do ní začne promítat svou vlastní úzkost z chaosu, kterému podle Jungova archetypálního rozlišení přiřkne ženskou podstatu. Záchranu před chaosem najde ve "správně strukturovaném patriarchálním systému".

Bude poučeně vyprávět o biblických postavách, které ve "starém dobrém" uspořádání žily a nacházely smysl. Bude se zastávat dnešních mladých mužů, často bez otcovských vzorů, jimž společnost podsouvá, že jejich maskulinita je sama o sobě toxická. Občas mu v momentech, kdy mluví o mladících bez zastání a bez životní orientace, na četných nahrávkách selže hlas a rozpláče se.

Zdá se však, že víc než sympatický moment ambivalence, v němž je učitel tvrdosti naměkko, jeho posluchači oceňují Petersonovo polemické ostří. Schopnost "zničit" oponenta argumenty, jak to často nazývají fanoušci na sociálních sítích.

Představu oponenta nikoli jako vítaného protihlasu, ale rovnou coby škůdce, nemají petersonovská "práčata" tak úplně z vlastní hlavy. O lidech, kteří se odváží zpochybňovat hierarchický řád světa, tedy o progresivistech a levičácích, jak je Peterson často nazývá, se v Mapách smyslu vyjadřuje jako o osobách "degenerovaných" nebo "zkažených". Že zrovna znalec a kritik totalit 20. století používá jazyk třetí říše, patří k ambivalencím a ironiím jeho obsáhlého díla. Když píše o "absolutně platných morálních hodnotách" jako obraně proti relativismu, prakticky vylučuje postřeh, že věci a děje lze nahlížet z více perspektiv a stran.

Petersonova popularita, zdá se, však poukazuje na reálné problémy. Ať už je to neurotická úzkost z nejednoznačností a proměnlivosti dnešního světa, nebo slepé skvrny progresivní "woke" kultury, která považuje diferencovaný přístup zvlášť k tématům identity a růstu za tabu a zradu.

Ostatně v anglosaském světě na problém zacpávání úst názorových oponentů zvláště na akademické půdě upozorňuje poněkud střídmějším způsobem například etik Jonathan Haidt, jemuž česky vyšly dvě knihy.

Zajímavou historii má od publikace Map smyslu ještě vztah Jordana Petersona ke katolické církvi, hierarchickému a do značné míry stále patriarchálnímu společenství, založenému na starodávném vyprávění. Tedy přesně k takové kulturní entitě, kterou Kanaďan ve svých Mapách smyslu vyzdvihuje.

Ze strany severoamerického kléru zaznívá uznání, že populární psycholog aktualizuje a popularizuje biblické příběhy: jeho úvahy o mapách smyslu a absolutních hodnotách se zároveň přinejmenším podobají katolickému smýšlení o přirozeném světě. Na druhou stranu se psycholog v reakci na tweet papeže Františka o sociální spravedlnosti a rovnosti nechal slyšet, že na sociální spravedlnosti není nic křesťanského, jelikož spása je individuální záležitostí.

Zdá se tedy, že přes všechna užitečná poučení Jordan Peterson své čtenáře ve věci starých vyprávění a mýtů už od dob Map smyslu poněkud klame.

Sílu jednotlivce představuje jako heroickou dovednost adaptovat se, zvládat život a být stále schopnější vypořádat se s přírodou i společností. Staré mýty našeho kulturního okruhu jsou ve věci síly poněkud střídmější, alespoň pokud jde o nejznámější, dávné vyprávění o bohočlověku, kterým také Jordan Peterson svou knihu končí. Poučení zní o dost jednodušeji: síla se pozná podle toho, kolik unese slabosti, své i toho druhého.

2023-06-06T10:46:07Z dg43tfdfdgfd