BASTARDI, UHNANCI, KOPřIVáCI: JAK žILY NEMANžELSKé DěTI A JEJICH MATKY Z OBYčEJNýCH POMěRů V MINULOSTI

Kde se ale vlastně například v dobách středověku nemanželské děti u nižších vrstev braly? Svobodné matky v tom ve většině případů byly nevinně. Nemanželské děti vznikaly z různých důvodů. Nejčastěji se jednalo o potomky milostných afér, znásilnění, nebo vztahů, které nemohly být legalizovány manželstvím kvůli společenským, náboženským nebo majetkovým bariérám. V mnoha případech šlo o vztahy mezi různými společenskými třídami, kdy bohatí muži sváděli služebné, chudé ženy nebo dokonce ženy z nižší šlechty. Takové děti byly výsledkem vztahů, které společnost nepovolovala, a jejich přítomnost byla pro mnohé rodiny zdrojem hanby a společenského tlaku.

Nebohé děti pobočné

Porody nemanželských dětí byly často zahaleny tajemstvím a hanbou. Matky, které očekávaly nemanželské dítě, se často snažily těhotenství skrývat co nejdéle. Pokud by se totiž o jejich stavu vědělo, bývaly pranýřovány a dokonce bičovány. Porody probíhaly buď doma, s pomocí porodní báby, nebo v tajnosti někde mimo domov. V některých případech byly děti hned po narození dány do péče klášterů nebo sirotčinců, kde o ně bylo postaráno, ale zároveň byly odtrženy od svých matek. Tento osud byl častý zejména v případech, kdy matka neměla možnost nebo prostředky dítě vychovávat sama.

Život nemanželského dítěte nebyl snadný. Od raného věku čelily stigmatizaci a diskriminaci. Společnost je často považovala za méněcenné a jejich původ byl zdrojem posměchu a ponižování. Vzdělání a sociální příležitosti byly pro ně omezené, zejména pokud pocházely z nižších vrstev. Často se navíc setkávaly s posměchem okolí, a to jak od svých vrstevníků ve škole, tak i od dospělých na ulici, kteří na ně často pokřikovali nejrůznější nadávky. Dětem bez otce se nejčastěji říkalo děti pobočné, bastardi, parchanti, kopřivčata, kopřiváci či uhnanci.

Bez nároku na cokoliv

Existovaly samozřejmě výjimky, kdy byly nemanželské děti uznány, nebo aspoň v rodině tolerovány a podporovány. Stávalo se tak ale především u šlechty a výše postavených rodin. V některých případech šlechtici nebo bohatí měšťané nemanželské děti uznávali jako své potomky, poskytovali jim vzdělání, střechu nad hlavou a majetek. Takové děti měly šanci dosáhnout lepšího postavení, ať už ve vojenské službě, duchovním životě nebo na královském dvoře. Na titul svého otce ale většinou nárok neměly.

U nižších vrstev to bylo komplikovanější a děti neměly od svého otce nárok vůbec na nic. Nepřebíraly po něm dědictví ani řemeslo, nemohly vstoupit do cechu svého otce. Nepřipadalo tím pádem ani v úvahu, že by je v budoucnu čekal výhodný sňatek. Dívky také šly často ve stopách svých matek, neboť kvůli chudobě musely jít v raném věku do služby a stávalo se, že i ony byly zneužívány svým pánem, případně končily v nevěstincích.

Šance krok za krokem

Přesto se občas stal zázrak a pro nemanželské dítě se našla šance získat ve společnosti aspoň nějaké postavení. Klíčem k úspěchu často byla schopnost navázat dobré vztahy a získat podporu vlivných osob. Talent, odhodlání a schopnosti jim mohly otevřít dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Nemanželské děti se mohly uplatnit v různých oblastech, včetně vojenské služby, řemesel nebo církve.

Krůček po krůčku začalo docházet ke změnám až za vlády císaře Josefa II. Ten měl s nevinnými dětmi slitování a zavedl zákon, aby se o výživu potomků staraly matky i otcové, a aby nemanželské děti měly stejná práva jako ty z rodin úplných. Nedá se však říct, že by diskriminace zmizela docela, naopak. Až do šedesátých let minulého století bylo na svobodné matky pohlíženo skrz prsty a jejich děti byly přinejlepším litovány, když ne zavrhovány.

Zajímají vás příběhy z dob dávno minulých? Přečtěte si, jak krutý život měla Georgiana z Devonshiru, jejíž manžel měl za milenku její nejlepší přítelkyni.